Vstáváme brzy, sice máme nastaveného budíka, ten ale protestuje, ještě že vnitřní hodiny fungují. Po sedmé vyrážíme na hlavní ulici, kde chceme sehnat taxi. Jako na potvoru nic nejede, ale taxikáři parkují u kavárny. S jedním se domlouváme, ale nechá nás sedět v autě a v klidu dopíjí kávičku. Ještě že chodíme všude s předstihem. Taxikář je tentokrát hyperaktivní cvok, který nevydrží minutu v klidu, pořád mává rukama, troubí, otírá volant, něco přemisťuje, pouští rádio, vypíná rádio, chytám z něj nerva, naštěstí je cesta krátká. U cestovky čekáme na autobus, zjišťujeme, že lístek, který jsme koupili včera, musíme ještě vyměnit. Probíhá check in, dostáváme jízdenku, vodu a čekáme. Ještě vyměňujeme peníze, čímž vytvoříme frontu až ven. Kupujeme ledové kafe, sladké, silné, že by porazilo vola, a výborné. Autobus přijíždí, nastupujeme a vydáváme se na šestihodinovou cestu do Saigonu.
Je to zase ten náš starý známý sleeping bus, sedíme vzadu, je to už starší exemplář, trošku smrdí jako staré fusekle nebo šatna házenkářů, ale to se dá vydržet. Za námi se válí dva turečtí cestovatelé, skoro celou cestu spolu diskutují a smrdí jim nohy. Nechápu, co si dva chlapi dokážou skoro šest hodin vyprávět. Po dvou hodinách stavíme, čůráme, kupujeme ovoce a pokračujeme v cestě. Sjíždíme z hor dolů, krajina je už zase jiná, rýže a rýže, banány, palmy, kávovníky. Vesničky, prach, visící prádlo, hřbitovy, to všechno se střídá stále dokola. Zase stavíme, tentokrát u jiné občerstvovny, je tu šrumec, několik autobusů přijelo najednou, ale stihneme si koupit polévku. Blížíme se k Saigonu, jedeme oblastí, kde se pěstují krevety, pak se příroda pomalu ztrácí a přijíždíme do velkoměstského šrumce.
Trošku jsme odvykli, takže zas obdivujeme schopnost řidičů orientovat se v provoze. Promotáme se do centra, stavíme před cestovkou. Zrovna jdeme domluvit pokračování naší cesty, kupujeme nejdražší jízdné za celou dobu, dalších šest hodin v autobuse a trajekt na ostrov. Jenže tady to funguje úplně jinak než u nás. Ve Vietnamu vás cestovní kancelář dopraví odkudkoliv kamkoliv s tím, že kooperuje s dalšími přepravními společnostmi, kdyby vás na nějaký úsek měli posadit na osla, popovezou vás. Je to ale dost dobrodružné. Jazyková bariéra dělá svoje. Takže kupujeme místenky, jízdenka je vystavená na cestu autobusem ze Saigonu do Ha Tienu, zbytek musíme obstarat tam s tím, že nám slečna přišpendlí k jízdence vzkaz, který máme předat někomu, až dojedeme na konec pevniny, neskutečný. Divím se, ale nic jiného dělat nedokážu.
Máme skoro tři hodiny čas, jdeme do města, procházíme čtvrtí baťůžkářů, kupujeme pohledy, pivo, dáváme večeři před cestou. Večeře bylo zas jedno velké překvapení, přinesli nám gril se žhavými uhlíky a maso jsme si opékali sami. Takže v 35 stupních ještě dalších 10 k tomu od grilu. Ale najedli jsme se, dali pivečko a jdeme se připravit na další část cesty. V cestovce jsme hodinu a půl před odjezdem podle instrukcí. Je tam dost lidí, asi čekají na jiný spoj. Říkám si, že až tahle várka odjede, dám si telefon na nabíječku, vyčistím zuby, dojdu v klidu na záchod… Nic ale není podle plánu. Z davu nás vytahuje paní z cestovky a říká, že odjezd. Protestuji, ale je neoblomná. Letíme tedy pro batohy a necháme se vláčet ven. Tam nás nacpou do jakéhosi tranzitu a někam jedeme. Zase mám paniku. Máme přeci až za hodinu a něco odjet autobusem a my místo toho jedeme nějakým autem večerním Saigonem a nevíme kam.
Nabíráme dva další turisty, asi Nory nebo někoho se severu, pak Vietnamského otce se dvěma dcerami, jednoho mnicha, další dva Vietnamce. Celou dobu řidič telefonuje, asi se domlouvá, kde má zastavit. Nechápeme. Je noc a my nevíme, kam jedeme. Centrum se vzdaluje, stavíme kdesi na periferii a světe div se, tady je další autobusák, rozsvícená čekárna a tam máme počkat. Letím na záchod, turecký, nějak mě ten stres vyčerpal. Asi po půl hodině čekání přijíždí autobus, sice sleeping, ale je totálně narvaný, naše místa jsou vzadu na horní pětce, ležíme tedy s jedním tlustým Vietnamcem a párem z Izraele, mazec. Spojené národy, heuréka. To byl ještě problém místo vybojovat, musel zasáhnout stevard, protože na našem místě se rozvaloval nějaký hošík s fůrou zavazadel, který se po domluvě zdekoval, ale zavazadla tam nechal, takže se chvilku dohadovali a pak jsme konečně mohli zalehnout.
Tahle cesta byla hrozná. Na lůžku se v podstatě nedalo usnout, pérovali jsme až ke stropu, řidič byl trochu nervák, tak dost troubil, zvuk klaksonu byl něco jako lokomotiva, když zatroubí u ucha. Očistec. Navíc z lehátka člověk pořád sjíždí. Tohle jsme si nezasloužili. A musím přežít 6 hodin. Občas zastavíme na čůrání nebo aby někdo vystoupil, pak už jedeme bez zastávky. Vždycky, když na pár minut usnu, mě probudí rozsvícení zářivky nebo troubení klaksonu. Pak přijíždíme někam. Těch posledních pár lidí z autobusu vystoupilo, řidič odchází. Nevíme, kde jsme, jestli ještě pokračujeme nebo je konec pevniny a my jsme v Ha Tienu. Jsme totálně zblblí tou jízdou, nevyspáním a natřásáním. V autobuse jsme zbyli my dva a ti Izraelci. Lezeme ven, odchytávám jakéhosi chlapíka, kterému podávám instrukce na jízdence, on nás nacpe do dalšího tranzitu a kousek popoveze do přístavu. Nechápu, že tohle funguje, ale klaním se. Pro nás Čechy neuvěřitelné. V přístavu se nás hned ujme stevard, vystaví nám lodní lístek a s tím, že máme dvě hodiny času, jdeme posnídat.
Půl hodiny před odjezdem se shromažďujeme u lodi, zjišťujeme, že máme jízdenku odděleně, Ivan jde někam do podpalubí já nahoru. Jsem v „luxusnější“ kajutě. Vietnamci se bojí vody, takže lodě jsou celé uzavřené, venku se přepravují pouze motorky. Čekají mě dvě a půl hodiny v kabině s 15 Vietnamci, kteří se na mě smějí, fotí si mě a ukazují mě dětem.
Do toho je puštěná klimatizace, takže je mi zima a řve tu jejich zábavní program v televizi. Tohle už je vrchol. Víc moje nervy neunesou. Na chvilku odevzdaně usínám. Pak konečně přístav, a nikdo si nedovede představit, co v kajutě nastává. Vietnamky ječí, dvě si lehají na lavice a zakrývají si hlavu, jedna vypadá, že bude zvracet. Ono to totiž dost houpe a asi jejich strach z utopení dělá své. Musím se tomu smát. Pak se všech asi 300 nebo víc lidí snaží najednou vyhrnout ven z lodi. Mně se to moc nedaří, protože před naší kajutou je zavazadlový prostor, který je totálně zabarikádovaný. Čekáme, než si každý vydoluje ten svůj kufr. Vylézám mezi posledními. Ivan už dávno venku chytá nerva, jestli loď nejede dál a nebude muset znovu naskakovat. Netuší totiž vůbec, kde jsem.
Nakonec oba stojíme na pevnině, bereme prvního taxikáře, který se nám nabízí, a odjíždíme přes ostrov do oázy klidu v bungalovech Ninila. Jsou tři odpoledne, máme za sebou 26 hodin na cestách, usínáme a probudíme se až večer…
Výdaje : 60 000 VND bagety, 40 000 VND pivo, 400 000 VND taxi na ostrově, 200 000 VND večeře, 100 000 pivo, celkem 800 000 VND – 800,- Kč
Je to zase ten náš starý známý sleeping bus, sedíme vzadu, je to už starší exemplář, trošku smrdí jako staré fusekle nebo šatna házenkářů, ale to se dá vydržet. Za námi se válí dva turečtí cestovatelé, skoro celou cestu spolu diskutují a smrdí jim nohy. Nechápu, co si dva chlapi dokážou skoro šest hodin vyprávět. Po dvou hodinách stavíme, čůráme, kupujeme ovoce a pokračujeme v cestě. Sjíždíme z hor dolů, krajina je už zase jiná, rýže a rýže, banány, palmy, kávovníky. Vesničky, prach, visící prádlo, hřbitovy, to všechno se střídá stále dokola. Zase stavíme, tentokrát u jiné občerstvovny, je tu šrumec, několik autobusů přijelo najednou, ale stihneme si koupit polévku. Blížíme se k Saigonu, jedeme oblastí, kde se pěstují krevety, pak se příroda pomalu ztrácí a přijíždíme do velkoměstského šrumce.
Trošku jsme odvykli, takže zas obdivujeme schopnost řidičů orientovat se v provoze. Promotáme se do centra, stavíme před cestovkou. Zrovna jdeme domluvit pokračování naší cesty, kupujeme nejdražší jízdné za celou dobu, dalších šest hodin v autobuse a trajekt na ostrov. Jenže tady to funguje úplně jinak než u nás. Ve Vietnamu vás cestovní kancelář dopraví odkudkoliv kamkoliv s tím, že kooperuje s dalšími přepravními společnostmi, kdyby vás na nějaký úsek měli posadit na osla, popovezou vás. Je to ale dost dobrodružné. Jazyková bariéra dělá svoje. Takže kupujeme místenky, jízdenka je vystavená na cestu autobusem ze Saigonu do Ha Tienu, zbytek musíme obstarat tam s tím, že nám slečna přišpendlí k jízdence vzkaz, který máme předat někomu, až dojedeme na konec pevniny, neskutečný. Divím se, ale nic jiného dělat nedokážu.
Máme skoro tři hodiny čas, jdeme do města, procházíme čtvrtí baťůžkářů, kupujeme pohledy, pivo, dáváme večeři před cestou. Večeře bylo zas jedno velké překvapení, přinesli nám gril se žhavými uhlíky a maso jsme si opékali sami. Takže v 35 stupních ještě dalších 10 k tomu od grilu. Ale najedli jsme se, dali pivečko a jdeme se připravit na další část cesty. V cestovce jsme hodinu a půl před odjezdem podle instrukcí. Je tam dost lidí, asi čekají na jiný spoj. Říkám si, že až tahle várka odjede, dám si telefon na nabíječku, vyčistím zuby, dojdu v klidu na záchod… Nic ale není podle plánu. Z davu nás vytahuje paní z cestovky a říká, že odjezd. Protestuji, ale je neoblomná. Letíme tedy pro batohy a necháme se vláčet ven. Tam nás nacpou do jakéhosi tranzitu a někam jedeme. Zase mám paniku. Máme přeci až za hodinu a něco odjet autobusem a my místo toho jedeme nějakým autem večerním Saigonem a nevíme kam.
Nabíráme dva další turisty, asi Nory nebo někoho se severu, pak Vietnamského otce se dvěma dcerami, jednoho mnicha, další dva Vietnamce. Celou dobu řidič telefonuje, asi se domlouvá, kde má zastavit. Nechápeme. Je noc a my nevíme, kam jedeme. Centrum se vzdaluje, stavíme kdesi na periferii a světe div se, tady je další autobusák, rozsvícená čekárna a tam máme počkat. Letím na záchod, turecký, nějak mě ten stres vyčerpal. Asi po půl hodině čekání přijíždí autobus, sice sleeping, ale je totálně narvaný, naše místa jsou vzadu na horní pětce, ležíme tedy s jedním tlustým Vietnamcem a párem z Izraele, mazec. Spojené národy, heuréka. To byl ještě problém místo vybojovat, musel zasáhnout stevard, protože na našem místě se rozvaloval nějaký hošík s fůrou zavazadel, který se po domluvě zdekoval, ale zavazadla tam nechal, takže se chvilku dohadovali a pak jsme konečně mohli zalehnout.
Tahle cesta byla hrozná. Na lůžku se v podstatě nedalo usnout, pérovali jsme až ke stropu, řidič byl trochu nervák, tak dost troubil, zvuk klaksonu byl něco jako lokomotiva, když zatroubí u ucha. Očistec. Navíc z lehátka člověk pořád sjíždí. Tohle jsme si nezasloužili. A musím přežít 6 hodin. Občas zastavíme na čůrání nebo aby někdo vystoupil, pak už jedeme bez zastávky. Vždycky, když na pár minut usnu, mě probudí rozsvícení zářivky nebo troubení klaksonu. Pak přijíždíme někam. Těch posledních pár lidí z autobusu vystoupilo, řidič odchází. Nevíme, kde jsme, jestli ještě pokračujeme nebo je konec pevniny a my jsme v Ha Tienu. Jsme totálně zblblí tou jízdou, nevyspáním a natřásáním. V autobuse jsme zbyli my dva a ti Izraelci. Lezeme ven, odchytávám jakéhosi chlapíka, kterému podávám instrukce na jízdence, on nás nacpe do dalšího tranzitu a kousek popoveze do přístavu. Nechápu, že tohle funguje, ale klaním se. Pro nás Čechy neuvěřitelné. V přístavu se nás hned ujme stevard, vystaví nám lodní lístek a s tím, že máme dvě hodiny času, jdeme posnídat.
 |
| Pláž u Ha Tienu – odpadky, odpadky, odpadky |
Půl hodiny před odjezdem se shromažďujeme u lodi, zjišťujeme, že máme jízdenku odděleně, Ivan jde někam do podpalubí já nahoru. Jsem v „luxusnější“ kajutě. Vietnamci se bojí vody, takže lodě jsou celé uzavřené, venku se přepravují pouze motorky. Čekají mě dvě a půl hodiny v kabině s 15 Vietnamci, kteří se na mě smějí, fotí si mě a ukazují mě dětem.
Do toho je puštěná klimatizace, takže je mi zima a řve tu jejich zábavní program v televizi. Tohle už je vrchol. Víc moje nervy neunesou. Na chvilku odevzdaně usínám. Pak konečně přístav, a nikdo si nedovede představit, co v kajutě nastává. Vietnamky ječí, dvě si lehají na lavice a zakrývají si hlavu, jedna vypadá, že bude zvracet. Ono to totiž dost houpe a asi jejich strach z utopení dělá své. Musím se tomu smát. Pak se všech asi 300 nebo víc lidí snaží najednou vyhrnout ven z lodi. Mně se to moc nedaří, protože před naší kajutou je zavazadlový prostor, který je totálně zabarikádovaný. Čekáme, než si každý vydoluje ten svůj kufr. Vylézám mezi posledními. Ivan už dávno venku chytá nerva, jestli loď nejede dál a nebude muset znovu naskakovat. Netuší totiž vůbec, kde jsem.
Nakonec oba stojíme na pevnině, bereme prvního taxikáře, který se nám nabízí, a odjíždíme přes ostrov do oázy klidu v bungalovech Ninila. Jsou tři odpoledne, máme za sebou 26 hodin na cestách, usínáme a probudíme se až večer…
Výdaje : 60 000 VND bagety, 40 000 VND pivo, 400 000 VND taxi na ostrově, 200 000 VND večeře, 100 000 pivo, celkem 800 000 VND – 800,- Kč
Komentáře
Okomentovat