Moc jsme se nevyspali, celou noc někdo coural na záchod, postel je šíleně tvrdá, zjišťujeme, že spíme na polystyrénové desce, od půl páté slyšíme někde řvát televizi… No, nic moc. Co budeme dnes podnikat? Kousek za městem je přírodní park s vodopády. Máváme tedy na taxíka, tentokrát nás veze chlapík, který je klidný, vůbec netroubí, což je tady dost výjimka. Objedeme jezero, vyjedeme za město a jsme v přírodě.
U brány zaplatíme vstup, chceme si koupit něco malého na zub, ale tady ještě nikdo nic nepřipravuje, stánek je prázdný. Do údolí se tady sjíždí na krkolomné bobové dráze, sedáme tedy do vozítka a frčíme dolů. Je to dost adrenalin, dráha je dlouhá a hodně klikatá, ale líbí se nám to. Když vystoupíme, jsme pod vodopády a pomalu začínáme stoupat údolím nahoru. U vody je příjemně, pozorujeme nadšence, kteří si užívají místní atrakci slaňování ve vodopádu, mají vesty, jsou celí mokří a když se dostanou šťastně dolů, musí hupnout do vody a asi dva metry doplavat ne břeh.
Pak zase stoupáme nahoru k dalšímu vodopádu.. Cesta vede pralesem kolem divoké vody, skoro nikoho nepotkáváme. Abychom nemuseli do prudkého kopce po svých, Vietnamci postavili mezi skály výtah, který nás vyveze asi o sto metrů výš. Asi by jim upadly nožičky :D.
Další přibližovadlo k jednomu z vodopádů je lanovka, ale my jdeme poctivě po svých. Přicházíme na široké prostranství u největšího vodopádu, kde se shromažďuje mnoho turistů. Každý si chce udělat fotografii u šumící vody, u převlečené opice, u koníka, který tu ve vedru trpělivě stojí. Zjišťujeme, že jsou zde převážně místní, na Evropany narážíme jen jednou. Jsou tu celé rodiny, dámy v místních krojích, malí mniši, školní zájezdy. A překvapivě jediná restaurace, která tu na místě odpočinku je, nenabízí nic k občerstvení, jen kávu a chlazené nápoje. Tohle tady zatím neumí, prodávat zmrzlinu, lehké občerstvení, suvenýry pro děti. U nás by byly fronty na hranolky, langoše, buřty a párky v rohlíku… Tady nic… zvláštní, jak neumí využít situace. A setkáme se s tím ještě mnohokrát.
Taky valím oči, v čem lidi chodí. Tedy myslím spíš ženy. Škrábou se do kopce po kamenité cestě v botách na vysokých podpatcích, nějaká turistická obuv tady snad neexistuje. Nedivím se, že po pár letech pajdají jako stařeny. O oblečení nemluvě. Tady je každý nabalený, my padáme vedrem, oni mají zimní bundy nebo aspoň tlusté mikiny a samozřejmě dlouhé kalhoty. V Da Latu je sice menší vedro než v Saigonu, ale na teploměru bylo 27, tady u vody může byt možná 25, pokud nevylezeme na slunce. Pro nás nádherná teplota k žití, pro ně zima.
Pocházíme poslední úsek strmého stoupání, všude je plno květin a kvetoucích stromů a keřů. Nad námi fičí horská dráha, slyšíme pištění lidí, kteří si sjezd dolů užívají. Přicházíme k východu, kde konečně vidíme nějaké stánky s upomínkovými předměty a další restauraci, která snad funguje. Ale my jsme se dohodli, že se najíme dole ve městě, opět sedáme do taxíku a jedeme dolů k jezeru. Strávili jsme tady pěknou část dne.
Ve městě přecházíme hráz a jdeme jiným směrem než minule, nacházíme místní tržnici, která frčí celý den, je tu hlavně zelenina. Taky asi začala sklizeň jahod, jsou na každém rohu, i když prťavé a některé skoro zelené, nevím, jak jim to tady chutná. Je to tu všechno jinak.
Ochutnáváme smažené batáty a pokračujeme. Na trhu je také hodně prodejců květin, stromků, sazenic, je to taková zahrada Čech. Tolik nádherných orchidejí…
Pak stoupáme městem do kopce a na nějakém místním autobusovém nádraží si dáváme obyčejný oběd, který byl vlastně jedním z nejlepších jídel, která jsme jedli. Je to jen miska polévky, rýže, vejce natvrdo a maso ve sladkokyselé omáčce. Moc si pochutnáme. Sedíme mezi plivajícími řidiči autobusů, kteří sem zašli na rychlé jídlo, babka v rohu šmudlá v jednom lavoru nádobí a dává ho schnout vedle kanálu. Ale tady se člověk nad tyhle drobnosti povznese.
Pak pokračujeme v prohlídce města, a nakonec se nám podaří zabloudit. Takže do setmění hledáme cestu k hotelu. Za tmy se dovlečeme bydlet a ven nás už nedostane nikdo ani za nic.
Výdaje: 150 000 VND taxi, 160 000 VND vstupy, 50 000 VND taxi zpět, 120 000 VND oběd, celkem 480 000 VND – 480,- Kč
U brány zaplatíme vstup, chceme si koupit něco malého na zub, ale tady ještě nikdo nic nepřipravuje, stánek je prázdný. Do údolí se tady sjíždí na krkolomné bobové dráze, sedáme tedy do vozítka a frčíme dolů. Je to dost adrenalin, dráha je dlouhá a hodně klikatá, ale líbí se nám to. Když vystoupíme, jsme pod vodopády a pomalu začínáme stoupat údolím nahoru. U vody je příjemně, pozorujeme nadšence, kteří si užívají místní atrakci slaňování ve vodopádu, mají vesty, jsou celí mokří a když se dostanou šťastně dolů, musí hupnout do vody a asi dva metry doplavat ne břeh.
Pak zase stoupáme nahoru k dalšímu vodopádu.. Cesta vede pralesem kolem divoké vody, skoro nikoho nepotkáváme. Abychom nemuseli do prudkého kopce po svých, Vietnamci postavili mezi skály výtah, který nás vyveze asi o sto metrů výš. Asi by jim upadly nožičky :D.
Další přibližovadlo k jednomu z vodopádů je lanovka, ale my jdeme poctivě po svých. Přicházíme na široké prostranství u největšího vodopádu, kde se shromažďuje mnoho turistů. Každý si chce udělat fotografii u šumící vody, u převlečené opice, u koníka, který tu ve vedru trpělivě stojí. Zjišťujeme, že jsou zde převážně místní, na Evropany narážíme jen jednou. Jsou tu celé rodiny, dámy v místních krojích, malí mniši, školní zájezdy. A překvapivě jediná restaurace, která tu na místě odpočinku je, nenabízí nic k občerstvení, jen kávu a chlazené nápoje. Tohle tady zatím neumí, prodávat zmrzlinu, lehké občerstvení, suvenýry pro děti. U nás by byly fronty na hranolky, langoše, buřty a párky v rohlíku… Tady nic… zvláštní, jak neumí využít situace. A setkáme se s tím ještě mnohokrát.
Taky valím oči, v čem lidi chodí. Tedy myslím spíš ženy. Škrábou se do kopce po kamenité cestě v botách na vysokých podpatcích, nějaká turistická obuv tady snad neexistuje. Nedivím se, že po pár letech pajdají jako stařeny. O oblečení nemluvě. Tady je každý nabalený, my padáme vedrem, oni mají zimní bundy nebo aspoň tlusté mikiny a samozřejmě dlouhé kalhoty. V Da Latu je sice menší vedro než v Saigonu, ale na teploměru bylo 27, tady u vody může byt možná 25, pokud nevylezeme na slunce. Pro nás nádherná teplota k žití, pro ně zima.
Pocházíme poslední úsek strmého stoupání, všude je plno květin a kvetoucích stromů a keřů. Nad námi fičí horská dráha, slyšíme pištění lidí, kteří si sjezd dolů užívají. Přicházíme k východu, kde konečně vidíme nějaké stánky s upomínkovými předměty a další restauraci, která snad funguje. Ale my jsme se dohodli, že se najíme dole ve městě, opět sedáme do taxíku a jedeme dolů k jezeru. Strávili jsme tady pěknou část dne.
Ve městě přecházíme hráz a jdeme jiným směrem než minule, nacházíme místní tržnici, která frčí celý den, je tu hlavně zelenina. Taky asi začala sklizeň jahod, jsou na každém rohu, i když prťavé a některé skoro zelené, nevím, jak jim to tady chutná. Je to tu všechno jinak.
Ochutnáváme smažené batáty a pokračujeme. Na trhu je také hodně prodejců květin, stromků, sazenic, je to taková zahrada Čech. Tolik nádherných orchidejí…
Pak stoupáme městem do kopce a na nějakém místním autobusovém nádraží si dáváme obyčejný oběd, který byl vlastně jedním z nejlepších jídel, která jsme jedli. Je to jen miska polévky, rýže, vejce natvrdo a maso ve sladkokyselé omáčce. Moc si pochutnáme. Sedíme mezi plivajícími řidiči autobusů, kteří sem zašli na rychlé jídlo, babka v rohu šmudlá v jednom lavoru nádobí a dává ho schnout vedle kanálu. Ale tady se člověk nad tyhle drobnosti povznese.
Pak pokračujeme v prohlídce města, a nakonec se nám podaří zabloudit. Takže do setmění hledáme cestu k hotelu. Za tmy se dovlečeme bydlet a ven nás už nedostane nikdo ani za nic.
Výdaje: 150 000 VND taxi, 160 000 VND vstupy, 50 000 VND taxi zpět, 120 000 VND oběd, celkem 480 000 VND – 480,- Kč
Komentáře
Okomentovat