Ráno vstáváme, zaplatíme ubytování a jdeme se zeptat do cestovní kanceláře, která je kousek od hotelu, zda nám mohou zprostředkovat jízdenky na autobus do horského města Da Lat. Domluva v cestovní kanceláři je rukama nohama, slečna sice hovoří anglicky, ale v podstatě nerozumím ani slovo. Přesto pochopím, že autobus jede v 9 hodin, což je za 20 minut, nebo až ve 13 odpoledne. Ukazuji, že nemáme sebou zavazadla, jestli to stihneme, ona říká, ať to zkusíme. Běžíme na pokoj, naštěstí máme sbaleno a zaplaceno, a poklusem zpět k cestovce. Je 10 minut do odjezdu autobusu. Rychle platíme jízdenky a paní z cestovky nás vede na stanoviště autobusu. Devět hodin a my odjíždíme.
Připadá nám to jako luxus. Sleeping bus, každý má svou sedačku s místem na nohy, může sedět nebo ležet. Autobus není zdaleka plný, takže oproti vlaku nám to připadá geniální. Cesta bude trvat asi pět hodin, na dveřích wc čteme, že je nefunkční. No to jsem zvědavá, jak to zvládneme. Pomalu vyjíždíme z města, kolem se začnou objevovat rýžová políčka, pasou se tam krávy a krajina se mění. Stoupáme z 0 m nad mořem do 1500 m. Silnice vede horskými průsmyky, klikatí se stále vzhůru, projíždíme místy, kde voda cestu strhla, tam se čile opravuje.
Po dvou hodinách stavíme na odpočívadle u restaurace, protáhneme kosti, vyčůráme a pokračujeme dál. Překvapuje nás obrovské množství odpadků kolem silnice, kde v podstatě nic není. Jak se to tam všechno vzalo? Jsme stále výš a teď už máme za okny horský tropický prales, banánovníky, kokosové palmy, liány a stromy sahající do nebe. Pak náhorní plošina, kde rostou borovice a zakrslý bambusový porost. Malinko začneme sjíždět k městu. Celá oblast je obklopena fóliovníky a skleníky, kde se převážně pěstuje káva a čaj. Prales se postupně vypaluje a mění se na úrodnou půdu, kávy není přece nikdy dost. Že by někdo bral ohled na přírodu a generace příští, to rozhodně ne. Dost nás to zklamalo.
Město působí zajímavým dojmem, je zde spousta vilek z doby francouzské kolonizace, jsou zakomponované mezi běžná vietnamská obydlí. Dokonce jsem se dočetla, že Francouzi si v období zimy v domech topili, což je dnes běžný zvyk místního obyvatelstva. Jinak kamna v domech nikdo nemá, tady v Da Latu ano.
Blížíme se k centru města, projíždíme kolem jezera, na kterém plují místo loděk labutě, na parkovišti čekají kočáry tažené koňmi, je tu trochu jiný svět. Zpátky do reality, autobus zastavuje a vyplivne nás na betonovou plochu vedle kavárny, která je z druhé strany ohraničená smetištěm, kde hrabou něco k snědku kohouti a slepice. Odpadky a suť, věčný problém Vietnamu. Chvilku se rozhlížíme, pak mávneme na taxi. Řidič nás asi po čtvrt hodině vysazuje u hotýlku, ze kterého ale vycházejí místní a vysvětlují, že nikoho nečekají. Přitom název a ulice se shodují s tím, co mám nafoceno na telefonu. Řidič se směje a popoveze nás o 200 m dál a konečně jsme na místě. Tady je totiž běžný jev, že hotely se jmenují stejně. Nevím, jak se v tom kdo vyzná.
Vítají nás dva starší manželé, bohužel ani jeden neumí žblebtnout anglicky, snaží se nám vysvětlit, že boss není doma a že máme počkat. Pak mi ho dává na ucho a já pochopím, že si na bydlení ještě počkáme. Jdeme se tedy projít, najdeme nejbližší hospůdku, slečna, která obsluhuje, má v očích hrůzu, asi se děsí, co budeme chtít, ale když ukážeme jen do chlaďáku na pivo, spadne jí kámen ze srdce.
Vypijeme jedno pivo Saigon a pak už konečně dostáváme klíče od pokoje. UFFF, tak tohle byl zásah vedle. Pokoje je sice dost velký, ale bez klimatizace a bez okna, se společnou koupelnou. Pokoje bez okna jsou tady docela běžný jev, myslela jsem si, že zamlouvám pokoj s oknem, no zkušenost pro příště… Jediný proužek světla dovnitř vniká světlíkem, který spojuje dva bloky domů, druhý den ráno zjišťujeme, že je to zlo, protože když soused ve vedlejší ulici zapne v půl páté ráno televizi, zvuk se s ozvěnou a zesílený nese do našeho pokoje. Společná koupelna je s pokojem pro čtyři hosty, takže večerní provoz, než se všichni vysprchují a udělají, co je třeba, ustává v půlnoci a ráno v pět už zase první putují na záchod.
Nenecháme se odradit a vyrážíme na obhlídku okolí, najíme se v blízké restauraci, kde nějaká holčička slaví narozeniny, má na sobě obleček včely a užívá si to s celou rodinou. Kromě nich tam nikdo jiný není, jen dva psi, kteří pak žebrají u stolu. Dojdeme pomalým krokem k jezeru, kde u hráze plavou mrtvé ryby a vedle rybáři zvesela chytají ty živé… Fotíme západ slunce a po náročném dni jdeme spát…
Výdaje: 236 000VND jízdenky, 508 000VND ubytování, 200 000 VND jídlo, pivo, 40 000VND taxi 984 000VND celkem – 984,- Kč
Připadá nám to jako luxus. Sleeping bus, každý má svou sedačku s místem na nohy, může sedět nebo ležet. Autobus není zdaleka plný, takže oproti vlaku nám to připadá geniální. Cesta bude trvat asi pět hodin, na dveřích wc čteme, že je nefunkční. No to jsem zvědavá, jak to zvládneme. Pomalu vyjíždíme z města, kolem se začnou objevovat rýžová políčka, pasou se tam krávy a krajina se mění. Stoupáme z 0 m nad mořem do 1500 m. Silnice vede horskými průsmyky, klikatí se stále vzhůru, projíždíme místy, kde voda cestu strhla, tam se čile opravuje.
Po dvou hodinách stavíme na odpočívadle u restaurace, protáhneme kosti, vyčůráme a pokračujeme dál. Překvapuje nás obrovské množství odpadků kolem silnice, kde v podstatě nic není. Jak se to tam všechno vzalo? Jsme stále výš a teď už máme za okny horský tropický prales, banánovníky, kokosové palmy, liány a stromy sahající do nebe. Pak náhorní plošina, kde rostou borovice a zakrslý bambusový porost. Malinko začneme sjíždět k městu. Celá oblast je obklopena fóliovníky a skleníky, kde se převážně pěstuje káva a čaj. Prales se postupně vypaluje a mění se na úrodnou půdu, kávy není přece nikdy dost. Že by někdo bral ohled na přírodu a generace příští, to rozhodně ne. Dost nás to zklamalo.
Město působí zajímavým dojmem, je zde spousta vilek z doby francouzské kolonizace, jsou zakomponované mezi běžná vietnamská obydlí. Dokonce jsem se dočetla, že Francouzi si v období zimy v domech topili, což je dnes běžný zvyk místního obyvatelstva. Jinak kamna v domech nikdo nemá, tady v Da Latu ano.
Blížíme se k centru města, projíždíme kolem jezera, na kterém plují místo loděk labutě, na parkovišti čekají kočáry tažené koňmi, je tu trochu jiný svět. Zpátky do reality, autobus zastavuje a vyplivne nás na betonovou plochu vedle kavárny, která je z druhé strany ohraničená smetištěm, kde hrabou něco k snědku kohouti a slepice. Odpadky a suť, věčný problém Vietnamu. Chvilku se rozhlížíme, pak mávneme na taxi. Řidič nás asi po čtvrt hodině vysazuje u hotýlku, ze kterého ale vycházejí místní a vysvětlují, že nikoho nečekají. Přitom název a ulice se shodují s tím, co mám nafoceno na telefonu. Řidič se směje a popoveze nás o 200 m dál a konečně jsme na místě. Tady je totiž běžný jev, že hotely se jmenují stejně. Nevím, jak se v tom kdo vyzná.
Vítají nás dva starší manželé, bohužel ani jeden neumí žblebtnout anglicky, snaží se nám vysvětlit, že boss není doma a že máme počkat. Pak mi ho dává na ucho a já pochopím, že si na bydlení ještě počkáme. Jdeme se tedy projít, najdeme nejbližší hospůdku, slečna, která obsluhuje, má v očích hrůzu, asi se děsí, co budeme chtít, ale když ukážeme jen do chlaďáku na pivo, spadne jí kámen ze srdce.
Vypijeme jedno pivo Saigon a pak už konečně dostáváme klíče od pokoje. UFFF, tak tohle byl zásah vedle. Pokoje je sice dost velký, ale bez klimatizace a bez okna, se společnou koupelnou. Pokoje bez okna jsou tady docela běžný jev, myslela jsem si, že zamlouvám pokoj s oknem, no zkušenost pro příště… Jediný proužek světla dovnitř vniká světlíkem, který spojuje dva bloky domů, druhý den ráno zjišťujeme, že je to zlo, protože když soused ve vedlejší ulici zapne v půl páté ráno televizi, zvuk se s ozvěnou a zesílený nese do našeho pokoje. Společná koupelna je s pokojem pro čtyři hosty, takže večerní provoz, než se všichni vysprchují a udělají, co je třeba, ustává v půlnoci a ráno v pět už zase první putují na záchod.
 |
| Takhle žije rodina, všichni v jedné místnosti, na noc položí na zem molitan. 4 členové rodiny. To, že mají kuchyňskou linku, je luxus, tady má každý dva hrnce pověšené někde na plotě. |
Nenecháme se odradit a vyrážíme na obhlídku okolí, najíme se v blízké restauraci, kde nějaká holčička slaví narozeniny, má na sobě obleček včely a užívá si to s celou rodinou. Kromě nich tam nikdo jiný není, jen dva psi, kteří pak žebrají u stolu. Dojdeme pomalým krokem k jezeru, kde u hráze plavou mrtvé ryby a vedle rybáři zvesela chytají ty živé… Fotíme západ slunce a po náročném dni jdeme spát…
Výdaje: 236 000VND jízdenky, 508 000VND ubytování, 200 000 VND jídlo, pivo, 40 000VND taxi 984 000VND celkem – 984,- Kč
Komentáře
Okomentovat