V noci jsme udělali hrubou chybu, nechali jsme běžet klimatizaci, která už asi dost pamatuje. Byla nastavená na nějakých 24, ale budíme se zimou při teplotě si 16°C. No, budeme aspoň svěží do dalšího dne. Kohouta dnes buď nevnímáme, nebo si dal pauzu… Rukama nohama se domlouváme se synem majitele hotelu o tom, že odjedeme už dnes, pokoj máme k dispozici do odpoledne, platíme a zrovna si rezervujeme ještě dvě noci na poslední dny před návratem domů. Nikdo v hotelu neumí anglicky, takže dohovor je dost oříšek, google překladač je fajn, ale nikdo si není jistý, jestli ten druhý rozumí. Nějak to snad klapme.
Dnes přecházíme řeku po jiném mostě, který je stejně rušný jako všechny ostatní, je to tepna spojující dva břehy a každý chvátá zrovna na tu druhou stranu. Zase se nám naskytne neuvěřitelný pohled na ten šrumec na silnici. Pozorujeme místní kluky, kteří se koupou v laguně neuvěřitelně špinavé řeky, vedle nich plavou mrtvé ryby, ale jim to nevadí a nekazí jim to radost z koupele. Pokračujeme dál, vidíme pod mostem spoustu řezníků, kteří přímo na ulici porcují čerstvé maso a rovnou ho prodávají, vedle zelenina, byliny, ovoce a všechno, co vás napadne, krámek vedle krámku, šrumec neuvěřitelný. Nad tím vším obytné prostory, kam koukáme z úrovně mostu rovnou do pokojů, vidíme, jak lidé žijí, v jedné místnosti je všechno, televize, kuchyně, postel, visí tam prádlo, motají se tam děti, někdo odpočívá v houpací síti. Těmhle lidem stačí pro život miniaturní prostor. V takovém rámusu bych asi neusnula nikdy, tady jsou všichni spokojení.
Pokračujeme směrem k tržnici a světe div se, zase ji nemůžeme najít. Je totiž obehnaná plechovou ohradou, protože se před ní cosi velkého buduje, ostatně jako všude. Konečně jsme tam, kam míříme, a vstupujeme do prostor největšího trhu ve městě Ben Thanh Market.
Tuny zboží, textil, dárkové předměty, cukrovinky, ovoce, zelenina, maso, ryby. Úzké uličky, pachy, šrumec, turisté… Procházíme sem tam, pak si dáváme oběd, rýže, maso, zelenina, ovocný ledový koktejl, je to mňamka.
Jinak nic nekupujeme, čeká nás dlouhé putování, je zbytečné něco tahat s sebou. Jdeme uličkami do hotelu, dáváme poslední sprchu před odjezdem a jdeme s batohy hledat taxi. Děláme hrubou chybu, protože nejdeme na hlavní ulici, a na té vedlejší jako na potvoru nic nejede. V momentě jsme propocení a padáme vedrem. Jdeme na most a tam máváme na projíždějící taxi. Chlapík brzdí, couvá, blokuje provoz. Nedovedeme si představit, že by se něco takového stalo třeba v Praze, tam by určitě nějaký řidič vyběhl z auta a nebohého taxikáře atakoval. Tady to s nikým ani nehne. Nakládáme batohy a ukazujeme mapu s obrázkem vlaku a adresou nádraží. Chvíli na to kouká a pak jedeme.
Je dopravní špička, takže je město totálně ucpané a cesta trvá poměrně dlouho. Na jednom kruhovém objezdu je totální špunt, motorky a auta stále přitékají, a v těch šesti proudech se krokem suneme k výjezdu. Uprostřed stojí strážník, který doslova prošťuchuje cestu, a ono se to nějak hýbe a my vyjíždíme. Potkáváme houkající sanitku, ale ta nemá nárok na jakékoliv zrychlení, pacienti tady v tomto ohledu asi mají smůlu.
Konečně jsme na místě, tedy na místě… Taxikář zastaví u uličky, ukáže na nadpis na sloupu a na telefon a je to stejná adresa, takže - chtěli jste nádraží, máte nádraží. Ale tady žádné nádraží není!!!! Ještě jednou se ptáme, jestli opravdu jsme tam, kde jsme měli být a prý ano. Propadám zoufalství, beru krosnu na záda a vstupuju do uličky. Tady přeci žádné nádraží není. Nevidím vlaky, neslyším rámus, jdu mezi domy a nevím kam. Na rozdvojení uličky se dáváme doleva, ale jakýsi pán, který tam sedí na židli na nás mává, že máme jít na druhou stranu. Pokračujeme tedy doprava. Chci brečet. Nevím, kde jsem a jak se odtud vyhrabu. Máme sice velkou časovou rezervu, ale stejně…
Pokračujeme uličkou, když chceme uhnout motorce, která projíždí, musíme vstoupit někomu do bytu, protože motorka a člověk s batohem se vedle sebe prostě nevejdou. Na další křižovatce nás odchytí paní a zase nám ukáže kudy a ještě nám zavolá dvě studentky, které umí anglicky jdou stejným směrem. Ujišťujeme se, jestli opravu jdeme na vlakové nádraží, holky se smějí a kývají, že ano. Pak se vynoříme z bludiště uliček, holky ukážou doleva a popřejí hezký večer a jdou si po svém. Nalevo je brána a jakýsi tovární objekt. A kde jsou vlaky? Pokračujeme k další budově a zjišťujeme, že je to nádraží… Hlavní nádraží města Saigon a vůbec nevypadá jako nádraží.
Taxíky nezajíždějí před něj, tedy ten náš rozhodně ne… asi to není jeho teritorium. To zas byl adrenalin. Některé věci nás udivují. Vstupujeme do haly, dali jsme si rezervu, abychom v klidu koupili lístky, našli nástupiště, tak to byl fór. Lístky máme hned a nástupiště je jen jedno :D . Takže máme asi tři hodiny času, usedáme v parku před budovou a pozorujeme šrumec, kupujeme jídlo v rychlém občerstvení a čekáme a čekáme. Naštěstí je na co koukat. Před budovou čekají nosiči s vozíky, v momentě, kdy má přijet vlak se prostor zaplní motorkami, taxíky a lidmi, kteří na někoho čekají. Z vlaku se vyhrne neskutečné množství lidí, každý nese asi tunu zavazadel a začne rychlé odchytávání taxíku, nakládání a popojíždění, uvazování pytlů a beden na motorky a rovnání bagáže.
Celý ten šrumec řídí jeden člověk, který zajišťuje, aby auta nestála před vchodem a neblokovala průjezd, takže se to odehrává ve strhujícím tempu. Když odjedou poslední lidé, je zas klid a ticho. Parkem pobíhají krysy. Nosiči dávají cigáro a začíná další šrumec, tentokrát bude vlak odjíždět. Vše se opakuje v trošku pomalejším tempu, všímáme si, že do Saigonu se asi jezdí povinně rodit, spousta žen s úplně čerstvými novorozenci jde na vlak. To musí být fajn, takhle cestovat stovky kilometrů. Pak zas nastává klid a konečně přijde naše hodina, dostáváme pokyn, že můžeme na nástupiště. Vlak má asi třicet vagónů, my samozřejmě jsme v tom nejvzdálenějším a jediní Evropané v celém vagonu. 21:55 se vlak dává do pohybu a my vyrážíme na cestu, která podle jízdního řádu trvá 7 až 9 hodin.
Jsme zvědaví, jak poznáme, že jsme na místě, bojíme se, abychom nedojeli až do Hanoje. Střídavě usínáme, ale moc to nejde, Vietnamci jsou i při spaní hodně hluční, chrápou, smrkají, chrchlají a vyluzují další zvuky. Po sedmi hodinách, tedy v pět ráno jsme v Nha Trangu. Naprosto zmordovaní vylézáme před ztichlé nádraží a jdeme do parku, který je naproti. Tam leháme na lavičky a proklimbáme se do rozednění. Naštěstí si nás nikdo nevšímá…
Výdaje 1 360 000 VND ubytování, 300 000 VND taxi, 280 000VND x 2 jízdenka, 40 000 VND večeře, celkem 2 260 000 VND - 2 260,- Kč
Dnes přecházíme řeku po jiném mostě, který je stejně rušný jako všechny ostatní, je to tepna spojující dva břehy a každý chvátá zrovna na tu druhou stranu. Zase se nám naskytne neuvěřitelný pohled na ten šrumec na silnici. Pozorujeme místní kluky, kteří se koupou v laguně neuvěřitelně špinavé řeky, vedle nich plavou mrtvé ryby, ale jim to nevadí a nekazí jim to radost z koupele. Pokračujeme dál, vidíme pod mostem spoustu řezníků, kteří přímo na ulici porcují čerstvé maso a rovnou ho prodávají, vedle zelenina, byliny, ovoce a všechno, co vás napadne, krámek vedle krámku, šrumec neuvěřitelný. Nad tím vším obytné prostory, kam koukáme z úrovně mostu rovnou do pokojů, vidíme, jak lidé žijí, v jedné místnosti je všechno, televize, kuchyně, postel, visí tam prádlo, motají se tam děti, někdo odpočívá v houpací síti. Těmhle lidem stačí pro život miniaturní prostor. V takovém rámusu bych asi neusnula nikdy, tady jsou všichni spokojení.
Pokračujeme směrem k tržnici a světe div se, zase ji nemůžeme najít. Je totiž obehnaná plechovou ohradou, protože se před ní cosi velkého buduje, ostatně jako všude. Konečně jsme tam, kam míříme, a vstupujeme do prostor největšího trhu ve městě Ben Thanh Market.
Tuny zboží, textil, dárkové předměty, cukrovinky, ovoce, zelenina, maso, ryby. Úzké uličky, pachy, šrumec, turisté… Procházíme sem tam, pak si dáváme oběd, rýže, maso, zelenina, ovocný ledový koktejl, je to mňamka.
Jinak nic nekupujeme, čeká nás dlouhé putování, je zbytečné něco tahat s sebou. Jdeme uličkami do hotelu, dáváme poslední sprchu před odjezdem a jdeme s batohy hledat taxi. Děláme hrubou chybu, protože nejdeme na hlavní ulici, a na té vedlejší jako na potvoru nic nejede. V momentě jsme propocení a padáme vedrem. Jdeme na most a tam máváme na projíždějící taxi. Chlapík brzdí, couvá, blokuje provoz. Nedovedeme si představit, že by se něco takového stalo třeba v Praze, tam by určitě nějaký řidič vyběhl z auta a nebohého taxikáře atakoval. Tady to s nikým ani nehne. Nakládáme batohy a ukazujeme mapu s obrázkem vlaku a adresou nádraží. Chvíli na to kouká a pak jedeme.
Je dopravní špička, takže je město totálně ucpané a cesta trvá poměrně dlouho. Na jednom kruhovém objezdu je totální špunt, motorky a auta stále přitékají, a v těch šesti proudech se krokem suneme k výjezdu. Uprostřed stojí strážník, který doslova prošťuchuje cestu, a ono se to nějak hýbe a my vyjíždíme. Potkáváme houkající sanitku, ale ta nemá nárok na jakékoliv zrychlení, pacienti tady v tomto ohledu asi mají smůlu.
Konečně jsme na místě, tedy na místě… Taxikář zastaví u uličky, ukáže na nadpis na sloupu a na telefon a je to stejná adresa, takže - chtěli jste nádraží, máte nádraží. Ale tady žádné nádraží není!!!! Ještě jednou se ptáme, jestli opravdu jsme tam, kde jsme měli být a prý ano. Propadám zoufalství, beru krosnu na záda a vstupuju do uličky. Tady přeci žádné nádraží není. Nevidím vlaky, neslyším rámus, jdu mezi domy a nevím kam. Na rozdvojení uličky se dáváme doleva, ale jakýsi pán, který tam sedí na židli na nás mává, že máme jít na druhou stranu. Pokračujeme tedy doprava. Chci brečet. Nevím, kde jsem a jak se odtud vyhrabu. Máme sice velkou časovou rezervu, ale stejně…
Pokračujeme uličkou, když chceme uhnout motorce, která projíždí, musíme vstoupit někomu do bytu, protože motorka a člověk s batohem se vedle sebe prostě nevejdou. Na další křižovatce nás odchytí paní a zase nám ukáže kudy a ještě nám zavolá dvě studentky, které umí anglicky jdou stejným směrem. Ujišťujeme se, jestli opravu jdeme na vlakové nádraží, holky se smějí a kývají, že ano. Pak se vynoříme z bludiště uliček, holky ukážou doleva a popřejí hezký večer a jdou si po svém. Nalevo je brána a jakýsi tovární objekt. A kde jsou vlaky? Pokračujeme k další budově a zjišťujeme, že je to nádraží… Hlavní nádraží města Saigon a vůbec nevypadá jako nádraží.
Taxíky nezajíždějí před něj, tedy ten náš rozhodně ne… asi to není jeho teritorium. To zas byl adrenalin. Některé věci nás udivují. Vstupujeme do haly, dali jsme si rezervu, abychom v klidu koupili lístky, našli nástupiště, tak to byl fór. Lístky máme hned a nástupiště je jen jedno :D . Takže máme asi tři hodiny času, usedáme v parku před budovou a pozorujeme šrumec, kupujeme jídlo v rychlém občerstvení a čekáme a čekáme. Naštěstí je na co koukat. Před budovou čekají nosiči s vozíky, v momentě, kdy má přijet vlak se prostor zaplní motorkami, taxíky a lidmi, kteří na někoho čekají. Z vlaku se vyhrne neskutečné množství lidí, každý nese asi tunu zavazadel a začne rychlé odchytávání taxíku, nakládání a popojíždění, uvazování pytlů a beden na motorky a rovnání bagáže.
Celý ten šrumec řídí jeden člověk, který zajišťuje, aby auta nestála před vchodem a neblokovala průjezd, takže se to odehrává ve strhujícím tempu. Když odjedou poslední lidé, je zas klid a ticho. Parkem pobíhají krysy. Nosiči dávají cigáro a začíná další šrumec, tentokrát bude vlak odjíždět. Vše se opakuje v trošku pomalejším tempu, všímáme si, že do Saigonu se asi jezdí povinně rodit, spousta žen s úplně čerstvými novorozenci jde na vlak. To musí být fajn, takhle cestovat stovky kilometrů. Pak zas nastává klid a konečně přijde naše hodina, dostáváme pokyn, že můžeme na nástupiště. Vlak má asi třicet vagónů, my samozřejmě jsme v tom nejvzdálenějším a jediní Evropané v celém vagonu. 21:55 se vlak dává do pohybu a my vyrážíme na cestu, která podle jízdního řádu trvá 7 až 9 hodin.
Jsme zvědaví, jak poznáme, že jsme na místě, bojíme se, abychom nedojeli až do Hanoje. Střídavě usínáme, ale moc to nejde, Vietnamci jsou i při spaní hodně hluční, chrápou, smrkají, chrchlají a vyluzují další zvuky. Po sedmi hodinách, tedy v pět ráno jsme v Nha Trangu. Naprosto zmordovaní vylézáme před ztichlé nádraží a jdeme do parku, který je naproti. Tam leháme na lavičky a proklimbáme se do rozednění. Naštěstí si nás nikdo nevšímá…
Výdaje 1 360 000 VND ubytování, 300 000 VND taxi, 280 000VND x 2 jízdenka, 40 000 VND večeře, celkem 2 260 000 VND - 2 260,- Kč
Komentáře
Okomentovat