Volíme již zaběhnutý způsob nákupu jízdenek a stavujeme se v malinké cestovce na ostrově. Slečna mluví docela srozumitelně anglicky, takže nám zajišťuje trajekt z ostrova a další pokračování autobusem. Chce po nás pasy, které samozřejmě s sebou nemáme, naštěstí si vzpomenu, že je mám vyfocené v mobilu, to jí stačí. Zapisuje naše jména a vysvětluje, že až vystoupíme z lodi, bude nás někdo čekat a cedulí s našimi jmény. To zas budou nervy. Ptám se, jestli se do přístavu máme dostat po vlastní ose, souhlasí a na mapě zaškrtává přístav, ze kterého loď jede. Což je docela důležitá informace, protože bychom se nechali dovézt tam, kde jsme původně přistáli. Smějeme se, že jsme zažehnali průšvih a spokojeně odcházíme.
Brzy ráno zaplatíme hotel, dáme si poslední snídani a slečna nám objednává taxi. Takovou rachotinou jsme ještě nejeli. Máme 45 minut do odjezdu trajektu a chvilku už si myslíme, že tam snad ani nedoskáčeme. Ale jsme tam, připraveni na nával jako při příjezdu, ale je to jiné, loď stejná, jízdenky máme vedle sebe a v podstatě celá kajuta je naše. Loď je poloprázdná. Na ostrov se jelo dvě a půl hodiny, zpátky v Ha Tienu jsme za hodinu a půl. Některé věci nám hlava nebere. Přístavy jsou v podstatě na stejné úrovni, tak jak to, že jsme tam za tak krátkou dobu? Asi proudy, vítr…
Na pevnině na nás opravdu čeká chlapík s cedulí a naším jménem, nakládá nás s další skupinou do tranzitu a převáží nás na autobusové nádraží. Tohle tady prostě funguje. Už jsme mysleli, že co se týká dopravy, zažili jsme všechno, ale rozhodně ne. Na autobusovém nádraží na nás čeká stará hajtra, která pamatuje snad ještě válku, sedadla orvaná, všechno rachotí, malinkatý prostor. Autobusek se zaplní, říkám si, jak tohle vydržíme asi čtyři hodiny.
V autobusu je jakási ředitelka autobusu, která všechny rovná, komanduje, telefonuje, cestou přibírá další lidi. První půlhodinu stavíme snad každých 500 metrů a nastupují další cestující. Nechápu, kam se poskládají, ale budiž. Když jsou sedačky plné, roztahuje nějaké pohotovostní sedadlo vedle řidiče a jedeme dál. Ona sama celou cestu stojí na schodech. Přibržďujeme u obchodu s rybami, tam kupuje do velkého pytle mušle a jedeme dál. Tímhle způsobem nabíráme další balíky, další lidi, když chybí sedadla, půjčuje si od řidiče jiného autobusu plastové židličky, které narve do uličky a usadí na ně další cestující. Neuvěřitelné. Jeden německý hošík to vzdává a vystupuje. Autobus totiž jede jako ďas, přitom vypadá, že se každou chvilku rozpadne. Vesnicemi řidič frčí devadesátkou, troubí, dělá kličky, připadáme si jako na centrifuze. A není úniku, musíme vydržet. Nestavíme, nečůráme, občas přibrzdíme, z autobusu letí pytel s mušlemi, který chytá někdo, kdo stojí u silnice. Takhle to tady funguje. Takhle se vydělávají těžké peníze.
Konečně jsme v Can Tho, odkud se jezdí na výlety do delty. Autobus nás vyklopí, my zůstaneme sedět na chodníku a chvilku se stabilizujeme. Kupujeme výborné závitky, dáváme si pivo. Pak taxikáři ukazujeme adresu hotelu. Asi je to nějaký oříšek, nic mu to neříká, radí se s dalším, někam volají, pak souhlasí, že nás tam odveze. Frčíme asi čtvrt hodiny a jsme v hotelu. Je to nová moderní stavba, světlá, čistá, dál od hlavní silnice, takže klid. Hošík na recepci mi legrační angličtinou vysvětluje, že pokoj s balkonem, který jsme si zamluvili, je obsazený, a nabízí levnější bez balkonu. Po zkušenosti s kobkou bez oken si půjčuji klíče a jdu se na to podívat. Ale nemusíme mít strach, je tam okno, prostor, vlastní koupelna. Luxus. Takže se ubytujeme. Jediný úkol dnes je večeře, a protože jsme na odlehlejším místě můžeme volit vlastně ze dvou restaurací. Vlezeme do té nejbližší, mladá slečna se nás zhrozí, ale ochotně nás jde obsloužit, ale nerozumí ničemu, ukazuju, že chceme jíst. Domluvíme se na slovech nudle a kuře. Máme obavy, co nám přinese, ale nakonec to je rýže s opečeným stehnem, takže je to poživatelné. Najíme se, dáváme si pivo jdeme se vyspat.
Výdaje : 203 000 VND jízdenky, 70 000 taxi, 100 000VND pivo, cola celkem 373 000 VND – 373 Kč
Brzy ráno zaplatíme hotel, dáme si poslední snídani a slečna nám objednává taxi. Takovou rachotinou jsme ještě nejeli. Máme 45 minut do odjezdu trajektu a chvilku už si myslíme, že tam snad ani nedoskáčeme. Ale jsme tam, připraveni na nával jako při příjezdu, ale je to jiné, loď stejná, jízdenky máme vedle sebe a v podstatě celá kajuta je naše. Loď je poloprázdná. Na ostrov se jelo dvě a půl hodiny, zpátky v Ha Tienu jsme za hodinu a půl. Některé věci nám hlava nebere. Přístavy jsou v podstatě na stejné úrovni, tak jak to, že jsme tam za tak krátkou dobu? Asi proudy, vítr…
Na pevnině na nás opravdu čeká chlapík s cedulí a naším jménem, nakládá nás s další skupinou do tranzitu a převáží nás na autobusové nádraží. Tohle tady prostě funguje. Už jsme mysleli, že co se týká dopravy, zažili jsme všechno, ale rozhodně ne. Na autobusovém nádraží na nás čeká stará hajtra, která pamatuje snad ještě válku, sedadla orvaná, všechno rachotí, malinkatý prostor. Autobusek se zaplní, říkám si, jak tohle vydržíme asi čtyři hodiny.
 |
| Náš drak |
V autobusu je jakási ředitelka autobusu, která všechny rovná, komanduje, telefonuje, cestou přibírá další lidi. První půlhodinu stavíme snad každých 500 metrů a nastupují další cestující. Nechápu, kam se poskládají, ale budiž. Když jsou sedačky plné, roztahuje nějaké pohotovostní sedadlo vedle řidiče a jedeme dál. Ona sama celou cestu stojí na schodech. Přibržďujeme u obchodu s rybami, tam kupuje do velkého pytle mušle a jedeme dál. Tímhle způsobem nabíráme další balíky, další lidi, když chybí sedadla, půjčuje si od řidiče jiného autobusu plastové židličky, které narve do uličky a usadí na ně další cestující. Neuvěřitelné. Jeden německý hošík to vzdává a vystupuje. Autobus totiž jede jako ďas, přitom vypadá, že se každou chvilku rozpadne. Vesnicemi řidič frčí devadesátkou, troubí, dělá kličky, připadáme si jako na centrifuze. A není úniku, musíme vydržet. Nestavíme, nečůráme, občas přibrzdíme, z autobusu letí pytel s mušlemi, který chytá někdo, kdo stojí u silnice. Takhle to tady funguje. Takhle se vydělávají těžké peníze.
Konečně jsme v Can Tho, odkud se jezdí na výlety do delty. Autobus nás vyklopí, my zůstaneme sedět na chodníku a chvilku se stabilizujeme. Kupujeme výborné závitky, dáváme si pivo. Pak taxikáři ukazujeme adresu hotelu. Asi je to nějaký oříšek, nic mu to neříká, radí se s dalším, někam volají, pak souhlasí, že nás tam odveze. Frčíme asi čtvrt hodiny a jsme v hotelu. Je to nová moderní stavba, světlá, čistá, dál od hlavní silnice, takže klid. Hošík na recepci mi legrační angličtinou vysvětluje, že pokoj s balkonem, který jsme si zamluvili, je obsazený, a nabízí levnější bez balkonu. Po zkušenosti s kobkou bez oken si půjčuji klíče a jdu se na to podívat. Ale nemusíme mít strach, je tam okno, prostor, vlastní koupelna. Luxus. Takže se ubytujeme. Jediný úkol dnes je večeře, a protože jsme na odlehlejším místě můžeme volit vlastně ze dvou restaurací. Vlezeme do té nejbližší, mladá slečna se nás zhrozí, ale ochotně nás jde obsloužit, ale nerozumí ničemu, ukazuju, že chceme jíst. Domluvíme se na slovech nudle a kuře. Máme obavy, co nám přinese, ale nakonec to je rýže s opečeným stehnem, takže je to poživatelné. Najíme se, dáváme si pivo jdeme se vyspat.
Výdaje : 203 000 VND jízdenky, 70 000 taxi, 100 000VND pivo, cola celkem 373 000 VND – 373 Kč
Komentáře
Okomentovat