Ráno přichází opravdu hodně brzy, od tří hodin slyšíme kokrhat nějakého vytrvalého kohouta v sousedství, kterému o blok vedle odpovídá další urputník, takže se v takovém polospánku převalujeme v posteli, než se rozední. Překvapuje nás, že nás nebudil ruch ulice, ale kohouti. Chvilku nám trvá, než se vyhrabeme, ale kolem desáté vyrážíme do centra. Máme trošku představu, co by stálo za to ve městě vidět. Máme mapu a vyrážíme. Jdeme podél řeky, valíme oči nad rozlehlými plochami, kde parkují motorky, pod mostem, u školy – tam také omylem vlezeme a v areálu si připadáme jako exoti, protože nám asi sto dětí mává a zdraví Hallo! Mizíme ze školního parku a přecházíme most. Vedro je nesnesitelné, ale tady se nikdo nepotí, lidé nosí mikiny, bundy, dlouhé kalhoty, a to je 32°C, možná i víc. Nechápeme.
Za mostem nás čeká první obrovská zkouška, a to je přejít několikaproudovou rušnou silnici. Zatím jen stojíme na chodníku a netroufáme si. Zachrání nás místní úředník, který si vyrazil asi na svačinku ven, když nás vidí, nabízí se, že nás převede. Pomalým krokem vstupuje do vozovky a my s ním. Jako zázrakem se proud motorek rozestupuje, objíždí nás, a jsme na druhé straně. Nechápeme, jak se to povedlo, ale opravdu jsme tam. Chlapík nás s úsměvem opouští a my pokračujeme do centra.
Motáme se mezi mrakodrapy bankovních domů, mezi úředníky, kteří si o pauze skočí na chvilku ven, mezi turisty, kterých tu je požehnaně. Ani nevíme jak a ocitáme se na náměstí, na jehož konci je Městská radnice, před ní park a obrovská socha Ho Čí Mina, tam fotíme skupinku vietnamských mladých turistů a pokračujeme dál.
Vstupujeme do parku komplexu domů vystavených ve francouzském koloniálním stylu, tam sedáme na lavičku ve stínu a v klidu pijeme ledový ovocný nápoj z manga, který nám před chvílí prodala paní v jedné z dalších miniuliček. Zjišťujeme, že jsme zase v areálu jakési školy, z oken zní zpěv a halekání dětí. Je to nějaká klášterní škola, vidíme meditující mnichy a studenty v uniformách. Pak vycházíme zase ven na rušnou ulici.
Využijeme místní mototaxi Grab, každý z nás usedá na jednu motorku, nafasuje zelenou helmu a dva kluci nás vezou do Muzea vietnamské války. Cesta je hodně velký adrenalin, být přímo uprostřed toho ruchu je zase o level výš, než to jen sledovat z chodníku. Tady se moc nehraje na semafory, jezdí se na oranžovou, a kdo má odvahu, jezdí i na červenou, jezdí se v protisměru, jezdí se po chodníku, prostě všude. Naše mototaxi takřka nezastavuje, plynule projíždíme ucpanými křižovatkami a za chvíli jsme na místě. Za mototaxi platíme každý 40,- Kč, zážitek to je to ale k nezaplacení.
Platíme vstup do muzea, fotíme se před letadly a vrtulníky americké armády a s úsměvem na rtu vstupujeme dovnitř. Tam nás ale legrace rychle přejde, když vidíme ty hrůzy, co se tady děly. Dost rozhození odcházíme a ještě dlouho to v nás doznívá. Je to opravdu silný zážitek, měl by to vidět asi každý člověk, aby si uvědomil, co se děje ve válce… jakékoliv.
Chvilku se motáme v uličkách okolo a jdeme hledat zdejší další památku, poštu. Nějak se nám to podle mapy nedaří, tak si necháváme poradit, ale informace jsou dost rozporuplné, jeden člověk ukazuje, jděte doprava, druhý doleva. V mapách se tu vyzná málokdo, anglicky nemluví skoro nikdo. Dáváme si osvěžující pivo v jedné z restaurací a pokračujeme v hledání. Na ulici nás lapí prodavač kokosů, který nám vnutí své zboží, bylo to asi nejdražší kokosové mléko v našem životě :D. V těch jejich milionech a statisících aby se prase vyznalo. Najednou se vyloupneme před poštou, kterou už asi dvě hodiny hledáme. Je to nádherná koloniální stavba, je plná turistů, a tak i my vystojíme frontu na pohlednici a známku a posíláme první pozdrav domů. Naproti poště je katedrála Notre Dame, ale ta se bohužel opravuje, tak je z obou stran obestavěná lešením a uzavřená.
Uděláme pár fotek před chrámem a pokračujeme v cestě. Vstupujeme do prostor mrakodrapu Bytexo Financial Tower, vyjedeme pět pater obchodních prostor, když se ptáme na vyhlídku na věž, jakási ochranka nám ukazuje, jako že ne, a v podstatě nás dva upocené a vykulené turisty vykazuje ven. Já ale někde četla, že ta vyhlídka funguje, takže Skydeck, těš se, my tě zdoláme. Ale ne dnes, až příště. Je pozdní odpoledne, jsme mrtví únavou a vedrem, v nohách tisíc mil, pomalu ustupujeme k hotelu.
Večer se domlouváme, že hlučného Saigonu už bylo dost, a i když máme zamluvené tři noclehy, plánujeme zmizet už následující den. Ještě chceme dopoledne navštívit vyhlášenou tržnici, a pak hurá k moři. Zjišťujeme, jak jedou vlaky, plánujeme noční jízdu do Nha Trangu, přímořského letoviska na sever od Saigonu. Ale to až zítra…
Výdaje Grab 80 000 VND, vstupy 80 000 VND, pohledy, jídlo a pití asi 400 000 VND, (ten kokos stál 150 000). Celkem asi 600,- Kč
Za mostem nás čeká první obrovská zkouška, a to je přejít několikaproudovou rušnou silnici. Zatím jen stojíme na chodníku a netroufáme si. Zachrání nás místní úředník, který si vyrazil asi na svačinku ven, když nás vidí, nabízí se, že nás převede. Pomalým krokem vstupuje do vozovky a my s ním. Jako zázrakem se proud motorek rozestupuje, objíždí nás, a jsme na druhé straně. Nechápeme, jak se to povedlo, ale opravdu jsme tam. Chlapík nás s úsměvem opouští a my pokračujeme do centra.
Motáme se mezi mrakodrapy bankovních domů, mezi úředníky, kteří si o pauze skočí na chvilku ven, mezi turisty, kterých tu je požehnaně. Ani nevíme jak a ocitáme se na náměstí, na jehož konci je Městská radnice, před ní park a obrovská socha Ho Čí Mina, tam fotíme skupinku vietnamských mladých turistů a pokračujeme dál.
Vstupujeme do parku komplexu domů vystavených ve francouzském koloniálním stylu, tam sedáme na lavičku ve stínu a v klidu pijeme ledový ovocný nápoj z manga, který nám před chvílí prodala paní v jedné z dalších miniuliček. Zjišťujeme, že jsme zase v areálu jakési školy, z oken zní zpěv a halekání dětí. Je to nějaká klášterní škola, vidíme meditující mnichy a studenty v uniformách. Pak vycházíme zase ven na rušnou ulici.
Využijeme místní mototaxi Grab, každý z nás usedá na jednu motorku, nafasuje zelenou helmu a dva kluci nás vezou do Muzea vietnamské války. Cesta je hodně velký adrenalin, být přímo uprostřed toho ruchu je zase o level výš, než to jen sledovat z chodníku. Tady se moc nehraje na semafory, jezdí se na oranžovou, a kdo má odvahu, jezdí i na červenou, jezdí se v protisměru, jezdí se po chodníku, prostě všude. Naše mototaxi takřka nezastavuje, plynule projíždíme ucpanými křižovatkami a za chvíli jsme na místě. Za mototaxi platíme každý 40,- Kč, zážitek to je to ale k nezaplacení.
Platíme vstup do muzea, fotíme se před letadly a vrtulníky americké armády a s úsměvem na rtu vstupujeme dovnitř. Tam nás ale legrace rychle přejde, když vidíme ty hrůzy, co se tady děly. Dost rozhození odcházíme a ještě dlouho to v nás doznívá. Je to opravdu silný zážitek, měl by to vidět asi každý člověk, aby si uvědomil, co se děje ve válce… jakékoliv.
Chvilku se motáme v uličkách okolo a jdeme hledat zdejší další památku, poštu. Nějak se nám to podle mapy nedaří, tak si necháváme poradit, ale informace jsou dost rozporuplné, jeden člověk ukazuje, jděte doprava, druhý doleva. V mapách se tu vyzná málokdo, anglicky nemluví skoro nikdo. Dáváme si osvěžující pivo v jedné z restaurací a pokračujeme v hledání. Na ulici nás lapí prodavač kokosů, který nám vnutí své zboží, bylo to asi nejdražší kokosové mléko v našem životě :D. V těch jejich milionech a statisících aby se prase vyznalo. Najednou se vyloupneme před poštou, kterou už asi dvě hodiny hledáme. Je to nádherná koloniální stavba, je plná turistů, a tak i my vystojíme frontu na pohlednici a známku a posíláme první pozdrav domů. Naproti poště je katedrála Notre Dame, ale ta se bohužel opravuje, tak je z obou stran obestavěná lešením a uzavřená.
Uděláme pár fotek před chrámem a pokračujeme v cestě. Vstupujeme do prostor mrakodrapu Bytexo Financial Tower, vyjedeme pět pater obchodních prostor, když se ptáme na vyhlídku na věž, jakási ochranka nám ukazuje, jako že ne, a v podstatě nás dva upocené a vykulené turisty vykazuje ven. Já ale někde četla, že ta vyhlídka funguje, takže Skydeck, těš se, my tě zdoláme. Ale ne dnes, až příště. Je pozdní odpoledne, jsme mrtví únavou a vedrem, v nohách tisíc mil, pomalu ustupujeme k hotelu.
Večer se domlouváme, že hlučného Saigonu už bylo dost, a i když máme zamluvené tři noclehy, plánujeme zmizet už následující den. Ještě chceme dopoledne navštívit vyhlášenou tržnici, a pak hurá k moři. Zjišťujeme, jak jedou vlaky, plánujeme noční jízdu do Nha Trangu, přímořského letoviska na sever od Saigonu. Ale to až zítra…
Výdaje Grab 80 000 VND, vstupy 80 000 VND, pohledy, jídlo a pití asi 400 000 VND, (ten kokos stál 150 000). Celkem asi 600,- Kč
Komentáře
Okomentovat