Po mnohahodinovém letu vystupujeme v Ho Či Minově městě. Když se propleteme chodbami letiště, míříme k oddělení, kde dostaneme vstupní třicetidenní vízum do země.
V ruce držíme zvací dopis s pasem a vyplněný vstupní formulář. Je nás hodně, takže čekáme… a čekáme. Ale dočkáme se, v pase máme razítko a můžeme pokračovat. Než se dostaneme k zavazadlům, musíme ještě vystát nekonečnou frontu, protože všechny, kteří putují na území Saigonu, to znamená cizince i místní, kontroluje další úředník. Prohlédne pas, chvilku každého pozdrží a pak ho propustí do země. Trvá to nekonečně dlouho, ale nakonec jsme vpuštěni. Ufff, byla to dřina. Letiště nás vyplivne ven a jsme najednou v tropech, vedro, zápach zplodin a rámus nás málem povalí. Vítejte!!!
A opravdu nás vítají. Před vchodem stojí snad několik stovek vítajících Vietnamců, kteří na někoho čekají. Každý drží transparent nebo alespoň čtvrtku s načmáraným jménem, člověk si připadá jako mediální hvězda nebo jako někdo, koho se už nemůžou dočkat a moc se těší…
Také jsme mysleli, že nás někdo odchytí, hotýlek, který jsme si zabookovali, hlásil, že transfer z letiště zařízen, ale bohužel na nás nečekal nikdo. Takže první zádrhel. Později v hotelu vyhodnocujeme situaci tak, že hoši, kteří hotel spravují, asi nikdy na letišti nebyli, pohybují se pouze v okolí hotelu a jezdí na mopedu do školy. Ale což. Seženeme tedy taxi, řidiči ukazujeme na obrázku fotku s adresou hotelu a už frčíme. V taxíku je naštěstí klimatizace, takže trochu vydechujeme a začínáme vnímat ruch v ulicích a provoz. Hodně jsme o tom četli, ale kdo nezažil, netuší, o čem je řeč. Takový šrumec, to je prostě... Saigon.
Hotýlek je trošku víc vzdálený od centra, ale už jsme tam, taxikář ukazuje na malinkou uličku mezi dvěma domy, tam prý je náš hotel. Naznačuje, ať se tam jdeme podívat, necháváme tedy batohy v autě a procházíme tmavou úzkou uličkou hledat hotel. Samozřejmě, že podle obrázku nepoznáme nic, obracíme se tedy na prvního člověka, sedícího před svým domem, s prosbou o pomoc. Kouká na obrázek, adresu a kroutí hlavou, jakože neví. Jdeme dál, venku sedí jakási babička, která nad mapou a telefonem lomí rukama, ale zavolá dceru, ta koukne na telefon a také záporně zavrtí hlavou. Vydáváme se tedy na druhou stranu, a tam konečně jakýsi člověk ukazuje doprava a je to tam, už vidím náš hotýlek podle obrázku. Máváme průchodem na taxikáře, že to máme, on vyhazuje batohy z auta, zaplatíme a jdeme se ubytovat.
Hotýlek je klasická nudle, má tři patra, v přízemí bydlí ve dvou místnostech rodina (z toho jedna místnost je stále otevřená do ulice, je v ní gauč, recepce, televize, malý oltářík, dva pelechy pro psy, ve zbytku přízemí je všechno ostatní, tzn. kuchyně, prostor na spaní, nevím, jak se tam čtyři lidé poskládají, je to asi 12 m²), ostatní pokoje v patrech se pronajímají. Dostáváme klíče od pokoje ve druhém patře s balkonem a klimatizací a společnou koupelnou s vedlejším pokojem. Je to jedno z lepších bydlení, i když balkon je trochu nadnesený výraz, ale jsme připraveni brát všechno s rezervou. Hurá, prostě bydlíme.
Dáváme sprchu, chvilku vydechneme, a dokud je ještě světlo, jdeme obhlédnout okolí. Máme hlad jako vlci, tak zabrousíme do první jídelny, kterou vidíme, a dáváme si naše první Pho. Asi na nás není moc hezký pohled, protože po chvilce, kdy se trápíme nad talířem nám paní kromě klasických hůlek a lžíce přináší i vidličku, abychom se s tím poprali. A pereme se. Trošku nám vadí vůně koriandru, která se vznáší vzduchem skoro všude, jak později zjišťujeme. Ve Vietnamu cpou koriandr skoro do všeho a jsou dny, kdy už to nedáváme. Ale teď jsme ještě natěšení, netušíme nic a máme hlad.
Chvilku chodíme kolem bloku domů, kde je náš domov, a jen mrkáme. Na domy, na provoz, na to, jak místní žijí. Přicházíme k menší tržnici a chceme ochutnat další jídlo. U stolečků je plno, takže si něco kupujeme, málokdy víme, co to bude... Paní nám balí jídlo s sebou, do pytlíku k tomu omáčku. Kousek pochodujeme a pak si sedáme na schody školky a ochutnáváme. Pytlík s omáčkou se nám roztrhne, takže pálivka je všude. Jíme nudle s masem a zeleninou, oči nám slzí, opatlaní jsme až za ušima, ale pochutnáme si.
Pak pokračujeme po hlavní ulici podél řeky, sedáme v jedné hospůdce k ministolečkům na minižidličky, objednáváme si pivo a pak už jen pozorujeme provoz na hlavní ulici. Všude stovky mopedů. Na nich celé rodiny, neuvěřitelné věci, které by se podle nás nedali takovým způsobem přepravit, ale tady jde všechno. Vidíme pána, který veze na mopedu gauč, další veze lednici na jakýchsi kšandách, velké bedny, kufry, husy na řídítkách, psi na klíně, psi na zádech, děti, babičky, všichni a všechno se přepraví na mopedu. Saigon má kolem 9 milionů obyvatel a motorek je tady 6 a půl milionu. Pořád se jezdí…. Pak už nás únava zažene domů a my jdeme vydechnout po náročném dnu.
Útrata za první den je něco kolem 300 000 Dongů, což je cca 300 Kč, nejdražší byl taxík z letiště (200 000).
V ruce držíme zvací dopis s pasem a vyplněný vstupní formulář. Je nás hodně, takže čekáme… a čekáme. Ale dočkáme se, v pase máme razítko a můžeme pokračovat. Než se dostaneme k zavazadlům, musíme ještě vystát nekonečnou frontu, protože všechny, kteří putují na území Saigonu, to znamená cizince i místní, kontroluje další úředník. Prohlédne pas, chvilku každého pozdrží a pak ho propustí do země. Trvá to nekonečně dlouho, ale nakonec jsme vpuštěni. Ufff, byla to dřina. Letiště nás vyplivne ven a jsme najednou v tropech, vedro, zápach zplodin a rámus nás málem povalí. Vítejte!!!
A opravdu nás vítají. Před vchodem stojí snad několik stovek vítajících Vietnamců, kteří na někoho čekají. Každý drží transparent nebo alespoň čtvrtku s načmáraným jménem, člověk si připadá jako mediální hvězda nebo jako někdo, koho se už nemůžou dočkat a moc se těší…
Také jsme mysleli, že nás někdo odchytí, hotýlek, který jsme si zabookovali, hlásil, že transfer z letiště zařízen, ale bohužel na nás nečekal nikdo. Takže první zádrhel. Později v hotelu vyhodnocujeme situaci tak, že hoši, kteří hotel spravují, asi nikdy na letišti nebyli, pohybují se pouze v okolí hotelu a jezdí na mopedu do školy. Ale což. Seženeme tedy taxi, řidiči ukazujeme na obrázku fotku s adresou hotelu a už frčíme. V taxíku je naštěstí klimatizace, takže trochu vydechujeme a začínáme vnímat ruch v ulicích a provoz. Hodně jsme o tom četli, ale kdo nezažil, netuší, o čem je řeč. Takový šrumec, to je prostě... Saigon.
Hotýlek je trošku víc vzdálený od centra, ale už jsme tam, taxikář ukazuje na malinkou uličku mezi dvěma domy, tam prý je náš hotel. Naznačuje, ať se tam jdeme podívat, necháváme tedy batohy v autě a procházíme tmavou úzkou uličkou hledat hotel. Samozřejmě, že podle obrázku nepoznáme nic, obracíme se tedy na prvního člověka, sedícího před svým domem, s prosbou o pomoc. Kouká na obrázek, adresu a kroutí hlavou, jakože neví. Jdeme dál, venku sedí jakási babička, která nad mapou a telefonem lomí rukama, ale zavolá dceru, ta koukne na telefon a také záporně zavrtí hlavou. Vydáváme se tedy na druhou stranu, a tam konečně jakýsi člověk ukazuje doprava a je to tam, už vidím náš hotýlek podle obrázku. Máváme průchodem na taxikáře, že to máme, on vyhazuje batohy z auta, zaplatíme a jdeme se ubytovat.
 |
| Ulička k hotelu |
Hotýlek je klasická nudle, má tři patra, v přízemí bydlí ve dvou místnostech rodina (z toho jedna místnost je stále otevřená do ulice, je v ní gauč, recepce, televize, malý oltářík, dva pelechy pro psy, ve zbytku přízemí je všechno ostatní, tzn. kuchyně, prostor na spaní, nevím, jak se tam čtyři lidé poskládají, je to asi 12 m²), ostatní pokoje v patrech se pronajímají. Dostáváme klíče od pokoje ve druhém patře s balkonem a klimatizací a společnou koupelnou s vedlejším pokojem. Je to jedno z lepších bydlení, i když balkon je trochu nadnesený výraz, ale jsme připraveni brát všechno s rezervou. Hurá, prostě bydlíme.
Dáváme sprchu, chvilku vydechneme, a dokud je ještě světlo, jdeme obhlédnout okolí. Máme hlad jako vlci, tak zabrousíme do první jídelny, kterou vidíme, a dáváme si naše první Pho. Asi na nás není moc hezký pohled, protože po chvilce, kdy se trápíme nad talířem nám paní kromě klasických hůlek a lžíce přináší i vidličku, abychom se s tím poprali. A pereme se. Trošku nám vadí vůně koriandru, která se vznáší vzduchem skoro všude, jak později zjišťujeme. Ve Vietnamu cpou koriandr skoro do všeho a jsou dny, kdy už to nedáváme. Ale teď jsme ještě natěšení, netušíme nic a máme hlad.
Chvilku chodíme kolem bloku domů, kde je náš domov, a jen mrkáme. Na domy, na provoz, na to, jak místní žijí. Přicházíme k menší tržnici a chceme ochutnat další jídlo. U stolečků je plno, takže si něco kupujeme, málokdy víme, co to bude... Paní nám balí jídlo s sebou, do pytlíku k tomu omáčku. Kousek pochodujeme a pak si sedáme na schody školky a ochutnáváme. Pytlík s omáčkou se nám roztrhne, takže pálivka je všude. Jíme nudle s masem a zeleninou, oči nám slzí, opatlaní jsme až za ušima, ale pochutnáme si.
Pak pokračujeme po hlavní ulici podél řeky, sedáme v jedné hospůdce k ministolečkům na minižidličky, objednáváme si pivo a pak už jen pozorujeme provoz na hlavní ulici. Všude stovky mopedů. Na nich celé rodiny, neuvěřitelné věci, které by se podle nás nedali takovým způsobem přepravit, ale tady jde všechno. Vidíme pána, který veze na mopedu gauč, další veze lednici na jakýchsi kšandách, velké bedny, kufry, husy na řídítkách, psi na klíně, psi na zádech, děti, babičky, všichni a všechno se přepraví na mopedu. Saigon má kolem 9 milionů obyvatel a motorek je tady 6 a půl milionu. Pořád se jezdí…. Pak už nás únava zažene domů a my jdeme vydechnout po náročném dnu.
Útrata za první den je něco kolem 300 000 Dongů, což je cca 300 Kč, nejdražší byl taxík z letiště (200 000).
Komentáře
Okomentovat